Ledovec Jostedalsbreen a Flåm - 5.9.2004

Galerie

Na předchozím výletu na Hardangervidda jsme se tedy na ledovec nedostali, i když byl téměř na dosah. Navíc ledovec Folgefonna je jen třetím největším ledovcem v Norsku, takže nadešel čas vydat se na ten největší – Jostedalsbreen, který je dokonce největším ledovcem v Evropě. V autě se mnou byli Deborah z Německa a pak Francouzi Marie, Etienne a Samuel. Cestu do Vossu nám zkrátilo vtipkování na účet Nicole ze Švýcarska, která v autě před námi dodržovala předpisy, což sice šlechtí, leč po hodině cesty vytvořila solidní kolonu velmi nervózních Norů.

Ve Vossu jsme si udělali jen krátkou přestávku, podívali jsme se k jezeru na přistávající paraglidy a Sam si konečně koupil nepromokavou bundu. Kousek za Vossem je velmi oblíbený vodopád Tvindefossen. Protože bylo málo vody, mohli jsme pod ním vesele skotačit po šutrech. Problém s focením vodopádů je, že buď mají málo vody a nebo prší. Najít vodopád se spoustou vody za hezkého počasí je spíš náhoda;-)

Naše další cesta směřovala přes hřeben Vikafjell do vesničky Vik na břehu Sognefjordu. Přejezd přes Vikafjell byl super, strašně roztomilé byly serpentiny vyřezané do strmé stěny údolí. Nahoře se pásly ovce a občas bylo vidět i modrou oblohu. Z dálky na nás začal vykukovat Sognefjorden, nejdelší z norských fjordů. Trajektem jsme přejeli z Viku do Helly a cestou byl krásný výhled po Sognefjordu. Hory kolem fjordu působily majestátně, na vrškách se bělaly malé ledovce a z trajektu na ně byl krásný výhled. Počasí bylo docela rozumné, byť pod mrakem. Ve srovnání s Hardangerfjorden byl výhled nesrovnatelně lepší.

Cesta z Helly do Gaupne, kde bylo domluvené ubytování, vedla kousek po břehu Sognefjordu a tak se nám občas naskytl pohled na zajímavě nasvícené hory kolem fjordu. V Gaupne byla objednaná chata pro pět lidí, do které se nakonec nacpalo jedenáct nocležníků. V podvečer jsme si pěkně popovídali a poškádlili místní kočku, která byla zvyklá žebrat u návštěvníků. Já jsem s Etiennem a Samem spal ve stanu kousek za vesnicí, ještě nebylo v noci tolik zima, takže to bylo docela v pohodě.

V sobotu ráno jsme vyrazili na ledovec. Ráno trochu pršelo, už to vypadalo, že v rámci tradice při hlavním bodu našeho programu pěkně zmokneme. Naštěstí, když jsme pod ledovcem vylezli z aut, pršet přestalo. Nafasovali jsme mačky a cepín a vyrazili k lodi, která nás převezla přes jezero pod ledovcem. Jakkoli blízko se ledovec zdál, bylo to k němu ještě kus cesty. Hned pod ledovcem byl malý vodopád a lanový mostek. Barva ledovce je šedomodrá a na dotaz, proč je ledovec na povrchu špinavý, průvodce oklepal popel z cigarety a konstatoval, že na ten ledovec chodí několikrát za den. Samotný led má krásně modrou barvu. Vidět to bylo hlavně v ledových jeskynních a prasklinách dole na ledovci.

Nasadili jsme si mačky, svázali se lanem a vyrazili nahoru. Samotné chození v mačkách po ledovci ještě jde, horší je to s koordinací ostatních lidí na laně. Na prvních několika set metrech jsme několikrát stavěli kvůli zavazování tkaniček. Docela nás překvapilo, že ledovec byl velmi tvrdý, takže občas dalo docela práci do něj zaseknout mačky, o cepínu ani nemluvě. Podle filmů jako Cliffhanger nebo Vertical limit to tak rozhodně nevypadá, asi jsme nepřišli na tu pravou fintu.

Další zásadní problém je s orientací na ledovci. Povrch je zbrázděný spoustou rýh a hřbítků a vypadá jako moře více či méně rozbouřené. Směr sice v podstatě ztratit nelze, problém je se spoustou prasklin, přes které se rozumně dostat nedá, a výhled na střední vzdálenost je dost omezený. Dokonce i průvodce na zpáteční cestě občas přemýšlel, kudy jsme se to vlastně dostali nahoru. Všechny ty útvary totiž vypadají najednou úplně stejně a těžko soudit, který kus ledu je člověku povědomý…

Celý výlet byl na jednom ze západních splazů ledovce. Protože je Jostedalsbreen největším ledovcem, za jeden den bychom ho celý rozhodně nepřešli, ani kdybychom hodně chtěli. I tak jsme se za dvě hodiny cesty nahoru dostali docela daleko, ale taky vysoko. Sklon ledovce byl totiž přes 30% (na každých 100 metrech jsme vystoupali o 30 metrů výš). Po přestávce na sváču jsme na chvilku zalezli do ledového labyrintu. Ráz povrchu labyrintu byl úplně jiný než po cestě nahoru, dlouhé vlny byly ty tam, nahradily je špičaté hory ledu všude kolem a praskliny mezi nimi. Když jsme se trochu prolezli labyrintem, vydali jsme se na cestu zpátky. Dokonce začalo chvílemi trochu pršet, ale jen aby se neřeklo. Spát jsme šli docela utahaní.

V neděli jsme se rozdělili podle toho, jak kdo ráno vyskočil z pelechu. Překvapilo naše převážně francouzské auto, které kupodivu vyrazilo první a zamířilo přes Kaupanger, Fodnes a Laervik do Flåmu. Cestou jsme jeli nejdelším tunelem v Evropě, je to Laerdalstunel a měří 24,5km. Cesta povolenou sedmdesátkou by tak měla trvat 21 minut. Pokud by měl někdo problém s dlouhým řízením za ponurého osvětlení, po cestě jsou tři „jeskyně“ osvětlené světle modrým světlem, aby si řidič mohl odpočinout. Pokud by měl někdo problém s tou sedmdesátkou, tak vězte, že v tunelu jsme napočítali tři radary;-) Zážitek to byl sice zajímavý, ale ke konci jsem se už docela těšil na denní světlo.

Flåmbana neboli železnice vedoucí z Flåmu do Myrdalu je pro Nory podobný pojem jako pro Švýcary průsmyk St. Gotthard nebo v Čechách Posázavský pacifik. Flåm byl historicky významným překladištěm z lodí na vlak, neboť se dráha z Flåmu v Myrdalu připojuje na trať z Bergenu do Osla. Na cestě dlouhé 20km překonává převýšení 863,5 metru a vede skrz 20 tunelů v celkové délce 6km. Je to adhezní (tzn. normální – bez ozubnice) železnice s největším stoupáním v Evropě. Cesta trvá asi hodinu. Z vlaku jsou krásné výhledy na řeku, vodopády, domky roztroušené po údolí… Vlak po cestě několikrát staví v zastávkách a kousek před koncem je pětiminutová pauza na focení u vodopádu Kjossfossen. Ten je moc pěkný, jenže těch pět minut je rozhodně krátká doba na to, abyste vyfotili vodopád a sehnali někoho, kdo s tím vodopádem vyfotí vás. Ale dá se to stihnout. Nahoře v Myrdalu není vůbec nic, napočítal jsem šest domů plus nádraží. Příjezd středně plného vlaku tak počet lidí v Myrdalu zvedne o několik řádů;-) Na druhou stranu je Myrdal vprostřed krásné přírody, uprostřed hor, nedaleko jezera a hlavně daleko od další civilizace.

Z Myrdalu jsme se vydali pěšky zpátky do Flåmu, kde jsme nechali auto. Cesta byla dlouhá 21km a vedla zpět údolím, kterým jsme jeli vlakem nahoru. Procházka to byla super, mohli jsme si pořádně prohlédnout přírodu. Většinou bylo zataženo, občas pršelo, ale ke konci se počasí trochu umoudřilo, takže jsme párkrát viděli slunce. Z Myrdalu vede pěšina, která později přechází v cestu a pak už se jde po silnici. Oblíbenou kratochvílí je vyvézt si kolo vlakem do Myrdalu a pak si vychutnat dvacetikilometrový sjezd zpět do Flåmu. Pěšky nám cesta trvala přes pět hodin. Z téhle části je spousta fotek, které jsou lepší než kdovíjak dlouhé povídání. Z Flåmu jsme pak vyrazili rovnou domů do Bergenu.

Ostatní vyrazili později a tak už neměli čas na výlet vlakem nahoru a pěšky dolů. Místo toho vyjeli na hřeben, pod kterým vede Laerdaltunel, aby se mohli pokochat výhledem do kraje. Po prohlídce Flåmu jeli do Undredalu ve vedlejším údolí. Tam je nejmenší kostel v Norsku (vejde se do něj asi 40 lidí, tedy celý Undredal;-) a ještě se tam dá koupit kozí sýr.

Celý víkend byl super, konečně se vydařilo počasí, a tak výlet do jedněch z nejhezčích končin Norska stál opravdu za to.

Nahoru Galerie